Bořivoj
03.05.10
Není možné znát všechny věci uvědomil si Bořivoj jednoho rána, potom co se probudil s kocovinou v posteli v domě, kde nebydlel. Vylezl z postele a zapraskalo mu v kloubech. A od té chvíle už nechtěl nic vytvořit, jen se dokázal koukat a kráčet tím co dříve tvořil s takovou chutí. Viděl za oknem protější budovu, které praskala přibližně v prostředku omítka. Omítka padá na zem. Když se podíval ke svému kotníku, viděl, že se z něj také sype drobný prášek. Sehnul se pro něj ale zapraskalo mu v kolenech. Poslouchal to praskání s otevřenou pusou. I z kolen se začal sypat drobný prášek. A nad hlavou mu ve vyšších patrech této budovy znělo skřípání jeho vlastních kolen. Do dlaně nabral co možná nejvíc žlutého kloubního prášku. Tušil že je to stejná hmota z jaké byla omýtka budovy, ve které nebydlel. Ochutnal ji, a opravdu byla cítit vápenatou chutí omítky. Usmál se potutelným smýchem šprta s kalkulačkou, co počítá sprosté příklady s řádovými sestrami. Rázně přistoupil k oknu a jedním plynulým pohybem otevřel okno. Vykoukl ven. Nebál se a proto vyskočil ven. Dopadl do peřin pečlivě větraných na dvoře budovy. Při padů si způsobil zranění na holeni. Ležel na zádech v peřinách, nožku nahoře, jak kohoutek v komoře. Rána se začala drobně zvětšovat a při tom na jednom místě vydouvat, až jí v jednu chvíli projel zevnitř drobný zoubek. Membrána se protrhla, ven se vyřinulo několik kapek krve, ta stekla po holeni a vsákla se do květovaného vzoru prostěradel. Za chvíli koukal ven i čeníšek. Brzo celá hlava myšky. Ta se rozhlédla a pak jedním ladným pohybem vyklouzla ven z Bořivojovy nohy. Podobně jako mandle když se uvaří vyklouzne pod tlakem prstů ze šlupičky. A myš skočila Boříkovy na kulaté břicho, které už jí nastavoval, aby si neublížila. "Pofoukej mi to myško, ještě to pálí," poprosil Bořík myš. Ona rychle přicupitala k ráně, na teď již v peřinách pohodlně ležící noze. Plivla mu do rány a začal foukat. A Bořík předl jako kotě. Pomalu usínal. A když se jednoho dopoledne probudil s pocitem zasychajícího strupu a slabé bolesti na holeni uprostřed peřin uprostřed dvora, uvědomil si Bořivoj, že věci se navzájem podobají. Po peřinách se sklouzl až k velkému klepadlu na koberce na severní části dvora této budovy, ve které sice nebydlel, ale už tu trávil podezdřele dlouhou dobu na to, aby o tom začínal racionálně pochybovat. Vylezl na klepadlo jako tenkrát, když byl ještě bezstarostný chlapec na sídlišti. Klepadlo pod jeho vahou skřípělo, podobně jako skřípaly satelity na balkónech pod náporem holubích tělíček. A od té chvíle už nechtěl klepat koberce, chtěl si pouze věšet své vlastní tělo za ruce na tomto klepadle. Holubům od zobáků lítaly drobky nepolknutých zrnek prosa, které kradli andulkám a korelám ve chvílích, kdy jejich lidé nebyli dost ostražití. Holubům se zde žilo jako myším v nohách - příjemně ale se stále rostoucí chutí na odchod jinam. Jednou za čas celá hejna odlétala pryč z dvoru a už se nikdy nepokusili vrátit. Zůstávali ve vnějším světě, mimo jednoduchý ale ne tolik svobodný život. A Bořík plakal, dojetím nad svou hrou, dojetím nad osudy holubů, které znál snad líp než osud vlastní. To byl Bořík, kluk ze sídliště. Nyní zase mladý tělem i duší. I stalo se, že myška zahlédla ty krůpěje slz na Boříkově modré košili a začala tenoučce plakat s ním. Plakal tenkým hláskem myší z děr hluboko pod obytnými prostorami. Hlaskem myší, které znají svobodný ale těžký život daleko od vlivu lidské mysly. Myší plakajících pro připomenutí tesknoty, kterou zažívali už po generace, melancholií myší pěstovaných pro jejich citlivou duši a hedvábný kožíšek. Měla toho tolik na srdci, a jen tak málo prostředků srozumitelných lidem. Plakala vysokým tónem a Bořík byl dojat jako už mnohokrát před tím, za časů svého jinošství, za časů rejdění skrze sídlištní čtvrť, kterážto byla jeho domovinou. Myška už měla celý svůj obličej nateklý žalem, tak moc jí to bolelo, že vytáhla jehlu zpoza jedné peřiny a píchla se do tváře. Několik kávových lžiček mazlavého sajrajtu vymačkala z této dírky. A následně snědla. To myšky dělají, ačkoli jsou roztomilé. V tu dobu už Bořivoj moudře rozmlouval s bezkřídlým holubem Staňkem, otcem rodu svobodných holubů. "Máme zato, že tvoje upřímnost k životu, Boříku, je motivací pro nás pro všechny, pro všechny svrchované holuby vážící si svobody a křídel. Tvoje touha upřímně omgovat je nám svatá. Ty jediný na tomto dvoře upřímně a pravě ukazuješ, že Valhala není jenom za branami našeho dvora, že je nutně i za branami našeho srdce, ale uvnitř našeho srdce, v jeho centru a centru duše." Termíny holubí epistemologie byly v mnohém nekompatibilní s Boříkovou, avšak na intuitivní úrovni chápal co se holub snaží říct, co řekl vlastně celkem obratně, když přihlédneme k tomu, jak zvláštní sadu termínů si filozofové mezi těmito svobodomyslnými holuby zvolili. "Vždyť víš, že i myška je kabrňák, vždyť i ona ukazuje cestu, ukazuje kudy a kam se má brát křídlo a zobák, však její náchylnost k pláči je dojemnější než moje infantilnost. Znáš můj názor a já si vážím toho tvého, brachu. Pojď a pojez se mnou trochu té paštiky, hleď dal jsem ti jí do zobáčku." A holub sevřel zobák a slastně polkl drobek králičí paštiky, kterou mu Bořík opravdu vložil do zobáku. "Opravdové dojemné přátelství je všední důkaz boha," zmohla se na komentář fňukající miška, když přihopkala aby se podělila o svůj názor. To mi připomělo jedno video na YouTubu pomyslel si Bořík pro sebe a polechtal myšku na břiše.


Tady k tomu můžete napsat komentář
Jméno:
Opište text v rámečku: