Komunikační trychtýře nečekaného dosahu
10.05.09

Na různých místech jsou Komunikační trychtýře nečekaného dosahu (někdy zkracováno jako KTND). Jsou hodně vzácné, ale běžný člověk má šanci, obzvláště pokud je všímavý a ví o jejich existenci, v průměru tak šest trychtýřů za svůj život objevit. Ale nebojte se, že tím, že je nehledáte, jste něco zásadního zanedbali. Tyto trychtýře vám sice dokáží zajistit spojení s libovolnou osobou, ale je v tom háček. Ten, kdož zvedne trychtýř a strčí si ho do ucha, totiž už nemá v tuto chvíli žádnou šanci ovlivnit, s kým bude spojen. Jediné, co může dělat, je poslouchat, či případně přiložit trychtýř k puse tou užší částí (jakoby hrál na trumpetu) a něco říct tomu na druhé straně. A tak se nám může dost dobře stát to, že sice trychtýř najdeme, ale spojí nás s někým úplně jiným, než bychom si přáli. Něco podobné se vlastně stane také hrdinovi tohoto příběhu.

Možností, jak navázat kontakt s někým skrze trychtýř, je mnoho. Ale na to, jak moc jich je, známe těchto možností jen opravdu málo. Vy se zde dozvíte jednu z nich, ostatní nechám z bezpečnostních důvodů tajné. Už takhle vám říkám až moc. Snad vám bude dostatečnou útěchou, že vy sami budete přímými svědky jednoho takového rozhovoru.

Hrdina tohoto příběhu se jmenuje Matěj. Jde sám nočním Petřínem kolem toho hřiště pro děti co je kousek od spodní stanice lanovky, jak tam jsou ze dřeva udělaný prolejzačky v písku, taky sou tam obří vosy nebo včely ze dřeva. Je mu dobře. Před asi půl hodinou požil drogu. Má žízeň jak prase. Naštěstí kousek od hřiště je pítko na vodu. Ale nejde mu to spustit, je tam nějaký divný ovládání na senzor. Vždycky to dá práci aktivovat, pak to chvilku stříká, ale než k tomu stačí přiložit pusu tak to přestane. Tak si trochu nechá natýct do dlaně, ale de mu to nějak blbě, je totiž noc a Matěj je moc. Takže nakonec po pěti minutách martyrií s pítkem odchází s ne zcela ukojenou žízní posedět a pohoupat na houpačku. Houpaje se zapomíná kompletně na zbytky žízně. Hlavu mu naplňuje pocit blaha a houpání. Při devátém zhoupnutí směrem dozadu si najednou všímá plastového trychtýře zapíchnutého v písku u houpačky. A tak brzdí a zvedne trychtýř. Okamžitě trychtýř strčí do pusy úzkým koncem a udělá do něj “Tramtadadáá!” ve snaze napodobit medvěda z reklamy na mrkvo-malinovou multivitaminovou šťávu. Okamžitě ho zaujala ozvěna jeho povedeného tramtadadá. Proto svoje číslo opakuje ještě osmkrát s různými srandakcenty. Nazpět se mu vracejí o to srandovnější ozvěny. A tak neváhá a strčí si trychtýř do ucha, aby zjistil jestli to nějak zajímavě ovlivní ozvěnu. Načež zjišťuje, že nemá na co hrát. Proto vymýšlí tento plán: Dá si trychtýř do pusy, udělá tramtadadá, překoná svou rychlostí rychlost zvuku, který vyloudil a dřív než stihne zaslechnout ozvěnu si strčí trychtýř do ucha. (Přeci jenom má výhodu v délce trasy, neboť od pusy k uchu je o dost kratší vzdálenost než od pusy k budovám, od kterých se ozvěna jeho tramtadadá odráží.) Zkouší to několikrát, ale bez úspěchu (když za úspěch nepočítáme, že si nevypíchnul ucho). A protože mám chuť Matěje poškádlit, tak při šestém zasunutí trychtýře do ucha pošeptám:

“Ty si zase hulil, viď Matěji?”
Matějem prostoupí nadšení z toho, že se mu to konečně povedlo. Pak si ale uvědomí, že vlastně říkal “Tramtadadáá!” a ne “Ty si zase hulil, viď Matěji?”, což ho nijak extrémně nepřekvapí, vsune trychtýř do pusy a praví:
“Haluz.”
Čekám než si ho zasune zase zpátky do ucha. Po chvíli to opravdu udělá.
“Kdepak, tentokrát je to realita,” poňoukám ho.
“To řikaj všechny haluze. Ty si výplod mojí fantazie,“ řekne Matěj a sebejistě se zhoupne.
“Ty si výplod mojí fantazie.”
Matěje tenhle můj výrok očividně pobavil.
“Konečně funguje ta ozvěna,” řekne lišácky.
“Tak jo. Dokážu ti, že ty si moje haluz a ne já tvoje. Protože si výplod mojí fantazie, tak si můžu určit cos dělal dneska ráno.” Nechci ho moc vystrašit a taky chci zjistit, jak mu to pálí a tak mu neurčím nic moc extrémního; něco jako že si nechal to ráno vytetovat na břicho “Tramtadadáá nejsi z masa a kostí, až to budeš číst strach se tě zhostí.” a zapomněl se na to kouknout. (Ale pozor, mohl bych! To jen že sem dobrák.) Místo toho mu povídám:
“Měl si kocovinu a počůral si prkýnko.”
“To je toho,” říká Matěj nezaujatě. “Vždyť si haluz, bydlíš v mojí hlavě, stejně jako moje vzpomínky. Máš k nim přístup, nedělej ze mě vola.” Přechytračit mě tedy pro Matěje nebylo obtížné.

V tuhle chvíli bych mohl Matějovy vyvézt kdejakou lapálii, po které by se mu okamžitě ozřejmilo, že jeho jistota tím, jak funguje svět, je otřesitelná. Mohl bych s ním třeba roztočit houpačku tak, že by viděl jen šedožluté šmouhy a když by se zastavila tak by se ocitl ve světě, kde každý člověk má Matějovu podobu, kdežto on že mění podobu podle toho, jaká byla původní podoba člověka, se kterým se zrovna baví. Lumpáren se dá dělat celá řada (viz Starý zákon). Nebudu dělat blbosti. Nevědomost je mnohdy příjemnější než vědomost, to je dneska už oficiální. Budu radši když si Matěj bude myslet, že obsah jeho krabičky, kterou má teď skoro po okraj naplněnou očividně kvalitním materiálem, byla vysoce výhodná koupě.




Tady k tomu můžete napsat komentář
Jméno:
Opište text v rámečku: