Zvláštní povídka beze jména
01.06.08
„stáli tam dva holka a kluk dívali se každý celkem jinam pak je oba napadlo prakticky totéž v tu samou chvíli a to že zkusí toho druhého vyvézt z míry a učiní to následovně lišácky mrknou pak na okamžik propadnout v hrůzu teda jejich výraz tváře bude hrůzyplný a pak nakonec gurmánsky zamlaskají oba si totiž mysleli že takto náhodnou sadou událostí odehrávajících se na jejich obličeji svou oběť dokonale zmatou i udělali tak jenže oba dva naraz a tak se stalo to že učinili to co chtěli ale z jiných důvodů než chtěli primárně oba totiž lišácky mrkli načež propadli v hrůzu z toho že někdo jednak reagoval na lišácké mrknutí úplně nepatřičným způsobem a to zase lišáckým mrknutím ale hlavně je překvapilo že ten druhý udělal přesně to samé jako oni samotni ten usměv trval sic jen chviličku ale oba dva si byli schopni uvědomit že dělají to samé to je udivilo natolik že zapomněli na své minulé plány a do jejich výrazu se vkradl neskrývaný údiv až hrůza v tom jim ale mozkové synapse zaskřípali a jim svitlo že zase dělají to samé ale hlavně že zase podle plánu tedy ale oba dva což je více než dvojitě podivné jednak oni nevědomky pokračují ve svém vlastním planu ale i jejich protějšek pokračuje v jejich plánu v planu pro který se zdálo že byli tak zřejmě okolnostmi zahnáni do situace kdy v něm nemohou pokračovat v této situaci nejenže oni pokračují ale navíc i jejich protějšek pokračuje oba měli velice vytříbený smysl pro absurdní a nečekané situace a tak oba pocítili pocit něčeho velice cenného unikátního a zajímavého čímž pocítili velmi blažený pocit uspokojení z něčeho naprosto nevšedního což mělo za logický důsledek že si oba dva gurmánsky zamlaskali když tak učinili byli si vědomí toho co se stalo tedy že dokončili nevědomky svůj prvotní plán a navíc celou dobu rušeni činností svého protějšku takovým způsobem že nebylo možné dělat cokoliv jiného než přesně to samé jako to co dělal jejich protějšek a to se přesně shodovalo s tím co chtěli dělat v prvním plánu své činnosti dále vědomí toho že jsou si vskutku podobní v těch aspektech které jsou neuvěřitelně svádivé pro většinu lidí je nevyjímaje je vedlo k zásadní události tedy že nezbývalo nic než to aby se do sebe oba navzájem zamilovali“ Postava v rudé kápi dokončila své vyprávění. Všichni ostatní, kdož poslouchali, se plni zájmu pousmáli. Připomnělo jim to, co už dávno věděli, ale rádi si to osvěžili: Sny nabývají různých podob, někdy více dějové jindy více úvahové. Snad všichni, kteří toto vyprávění poslouchali uznali, že toto byla pěkná ilustrace toho, jak zvláštní dokážou být sny plné úvah. Pak pokračoval ten s šedavou róbou: „Představme si, že navíc teď jsme ve snu. To by byla teprve divná představa: V dějovém snu poslouchat něčí zajímavý úvahový sen, a tak se nechat úvahami vtáhnout, že se náš dějový sen stane na chvilku úvahovým. Jako by to ale nestačilo a my zas hned odbíháme do úvah o tom, že tento sen je sen, tedy odhalujeme pravdu o něčem nepoznatelném. Nejenže jí odhalíme ale zároveň si jí na základě myšlenky nepoznatelnosti toho zda sníme následně znejistíme. Navíc pak v tomto snu v tomto stadiu myšlenek neuvažujeme ani tak o tom, zda sníme ale o tom jak je podivné přemýšlet ve spánku nad tím, že je podivné zpochybňovat pravdu, na kterou jsme velice nečekaně přišli. Když se já dostávám do takto hlubokých úvah, jsem pak velice žertovný.“ Pronesl s lišáckým úšklebkem muž s šedavou róbou a jeho úsměv se změnil v otvor plný jehel. Začal hlasitě skřehotat přičemž otevíral a zavíral pusu s až nerealistickou razancí. Jehly, které mu teď rostli z dásní místo zubů, mu projížděli horní i spodní pysky a pomalu mu z úst odkapávali kapičky krve, které se snažil chytat do dlaní. Oči mu zbledli tak, že měl v důlcích jen bílé kuličky. Ty se nesmírně rychle točili avšak tento pohyb byl spíše tušený, neboť oči byli dočista bílé a velice symetrické, pokud jde o tvar. Náhle přestal s tímto úděsným divadlem a jen tupě zíral bez náznaku panenek na zbylé osoby. Po chvilce začal mluvit velice klidným hlasem malé holčičky: „Pravě jsem vás vylekal přátelé, děkuji za početí!“ Poslední slovo příšerně protáhl a naznačil obscénní nádechy a výdechy. Ze špiček jehel začala vytékat žlutobílá tekutina a velice trpce páchla. Tekutina poměrně rychle začala zaplavovat místnost. Brzo tvořila jezírko s půlmetrovou hladinou. Na hladinu vyplavali kojenci s hladovými škleby a začali zpívat píseň: „Tolik dětí, z tekutiny žluté, tolik dětí bude, až okolo duch tvůj půjde,...“ Kojenci zazpívali devětkrát tento nápěv pak se zhluboka napili tekutiny. V tom jsem ucítil v žaludku velice nepříjemné chutě, těžko popsatelné divné vjemy. Díky tomu jsem byl schopen uchopit myšlenku, díky níž jsem otevřel oči a probudil se. Probudil se do místa, ve kterém jsem si ještě méně jistý, než sem si byl ve společnosti mužů s kápěmi a jehlami zabodanými v dásních.


Tady k tomu můžete napsat komentář
Jméno:
Opište text v rámečku: