Toulavé dredy
22.10.08
Odskočily stranou a začaly se plazit pryč, věděly že není dobrá věc zůstávat na hlavě a tak se odplazily pryč, pod skříní se schovaly, oživlé dredy z hlavy člověka uskočily. Teď vyčkávaj v záloze až se zhasne v místnosti a bude zas možno přesunout svou pozici. Tyto dredy byly obdařeny myslí a tak s jejich příběhem budeme sledovat i příběh nových myslí. Nebyli to hloupý dredy, v každém z nich byla zkopírována celá mysl jejich dosavadního majitele. Teď se v příběhu posuneme dál a to do doby, kdy už dredy mají každý nového majitele, nebo spíš nositele. V tuto chvíli už nejsou dredy separátní bytost, ale jsou přímo svázány s bytostí svého nositele, nad bytostí nositele vznikla nová mysl, která mohla dělat jednu důležitou věc: a to rozhodovat o tom která z dvojice myslí původní-nositel a dredí-mysl aktuálně ovládá tělo původního nositele, tím pádem řídila nepřímými prostředky tělo původního nositele. Navíc si spolu všechny tři mysli dokázali telepaticky povídat; a to tak že buď si šeptali po dvojicích, takže je ten třetí neslyšel a nebo klábosili všichni tři. Teoreticky se mohla třetí mysl (díky tomu, že nad dvěma z určitého pohledu podřízenými myslemi získala jistou moc) naučit brzo efektivně řídit toto tělo, protože měla relativně široké pole pro vyjednávání s dalšími dvěma myslemi. Protože dredů bylo sedumnáct, vzniklo sedumnáct takových trojbytostí. Kouknem se na jednu z těchto trojbytostí; sídlila v těle mysli jménem Lumír, myslí dredu zde byla Eliška a bytostí nad nima byla mysl Marek. Všichni tři spolu vycházeli velice pěkně. Po čase se Lumír zamiloval do Elišky a Eliška do Lumíra. Lumíra občas napadali myšlenky, že by chtěl poznat Báru. Bára je člověk ze kterého odskočil Eliščin dred. V okamžiku kdy Eliška odskakovala byla její a Bářina mysl naprosto totožná, od té doby se ale hodně změnilo. Eliška měla totiž dost jiný osud než Bára, které se prakticky nic nestalo, její život šel dál relativně ve stejných kolejích jako dřív, byla jen chudší o sedmnáct dredů a bohatší o veselou historku. Zato Eliščin život byl velice divný. Ani nemůžeme vlastně moc říct, že by Eliška vznikla v době uskočení dredu, dost možná stejně legitimní pohled je totiž představa, že se Bára rozdvojila na dvě Báry, totiž novou Báru a Elišku. Z pohledu Elišky v době uskočení totiž ona - Eliška - nepociťovala nijaký pocit zrození, to co se stalo bylo to že její dred získal najednou přesnou kopii Bářiny mysli a tedy z pohledu Elišky (která si v té době zákonitě ještě říkala Bára) se akorát ona jakožto Bára slečna a člověk proměnila v uskočivší vlasy. V životě těchto zvláštních myslí v trojbytostech byla ještě další důležitá záležitost. Jejich noční život. Lépe řečeno snový. Každá z myslí i nadále dokázala usnout. Většina z těch vcelku rozumných trojbytostí nakonec dost často více či méně pracovala podle pravidla: jakmile usla jedna mysl, která doteď řídila tělo, tak řídící mysl přepla na druhou mysl. Život více myslí v jednom těle má svoje nevýhody, ale naštěstí i výhody. Takovou výhodou je určitě to, že když spí některé ze tří myslí ve stejnou dobu, tak mají společný i snový svět. Není se ani tak čemu divit; společné tělo tak proč né společné sny. V nich se mohou mysli potkávat, ovšem už schopné toho mít své vlastní tělo, které mohou svobodně řídit. Inu pro mysli bydlící v trojbytostech je možná snění reálnější než je pro ně bdění. Nebo minimálně o o dost svobodnější. Tak se pak nedivte, že se do sebe Eliška a Lumír zamilovali. Pokud oba spali - a bylo tomu tak i u ostatních trojbytostí - pouze a jen tehdy mohl Marek (třetí a řídící mysl) řídit chod těla. Elišce a Lumírovy to ve snech velice vyhovovalo a tak si ani Marek moc nestěžoval. Vlastně si všichni tři žili hezky. A tak si z nich vezměte dobrý příklad do vlastního života.


Tady k tomu můžete napsat komentář
Jméno:
Opište text v rámečku: